Poslední den v roce mne chytne taková bilanční a dozadu-se-koukající nálada. I když si říkám – je to den jako každý jiný. Kdybychom se rozhodli, že přelom roku bude, řekněme 14. května, bilancovali bychom 14. května.
Ale Silvestr, hlavně tiché ráno, je výjimečný. V koutě ještě svítí stromek, na stole je konev výborného zeleného čaje, kočky už dostaly ranní příděl. I když Ňufinovi není nic dost, prostě kotě. Milé jako z reklamy, hravé a NENAŽRANÉ. V kamnech praská dřevo a kachláky vydávají nezaměnitelné teplo. To radiátorem nikdy nedocílíte.
Pracovní stůl mám umístěný tak, abych viděl přes velké francouzské okno do zahrady. Je mokrá po nočním dešti, spí a odpočívá. Nepotřebuje mne. Více než stoletá cihlová stodola uprostřed ještě netuší, že ji letos čeká přetavba. Náš sklad na semena nám již nestačí.
Prostě takové Silvestrovské ráno.
A já bych vám chtěl poděkovat.
Za to, že občas kouknete na naše webové stránky.
Za to, že občas objednáte nějaké semínka.
Umožňuje nám to dělat to, co nás baví. Mít práci a koníčka v jednom.
Někdy se zamýšlím nad sebou, jestli je zdravé být monotématický. Zahrada moje téma jest. Zahrada a vše v ní – zeleniny, květiny, bylinky, ale i ovoce, keře a stromy, ale nikdy nemůžou být monotématické. Ony se každý den mění, vyvíjejí, rostou, plodí, ukládají se k zimnímu spánku, nebo i umírají.
Zahrada nám dává pocit „Stvořitele“. Vezmete do ruky semínko, to malé, kulaté „nic“, uložíte jej do substrátu a ono se probudí. Vyroste nejdřív malý semenáček. A roste a roste. A roste. A vy se první den staráte o malou rostlinku, druhý den jí vysazujete do půdy, třetí den zaléváte, čtvrtý den okopáváte, pátý den chráníte před mšicemi a plzáky, šestý den zase vše dokola. A sedmý den, když přinese úrodu – sklízíte. A sedmý den „Stvořitele - zahradníka“ je obdobím, kdy se koukáte na svoje plodící rostliny a možná si vzpomenete na to malé semínko ve vaší ruce.
Sklizeň je krásná. Ale je krásná proto, že je za ní vaše práce.
Za naší zahradou a polem vede trať na Prahu. Jestli někdy pojedete rychlíkem z Olomouce do Prahy, zamávejte. Vlaky samozřejmě hlučí, i když postupně tento zvuk „vypnete“ a neslyšíte. Proč o tom ale píši? Před patnácti lety jsem na jaře, pod dubem, v dnes již zrušeném a mému srdci blízkém, pensionu U bílého koně, našel naklíčené žaludy. Nasbíral jsem jich za tašku a vysadil u trati. Vyrostly. A dnes již tvoří od trati přirozený, deset metrů vysoký zvukolam. Vždy když je vidím, vzpomenu si na ten starý dub, na pension přestavěný z prvorepublikového nevěstince, i na milého pana majitele.
Dub tam určitě stojí, starou roubenku koupili Holanďané a pan majitel již kouká na mé duby z obláčku. Mne ale zůstali vzpomínky na místo a příjemné lidi. Vzpomínky převtělené do dubů.
A tak mne vždy u tohoto bilancování napadá, že ta vzpomínka bude to jediné, co po nás zůstane. Ale vždyť je to víc než dost. A zůstane i ten dub, který jsme vysadili.
Krásný Nový Rok Vám všem.
Peter Gajdoštin
P.S.
A Ňufin se čistí a čistí…
