Libeček lékařský (Levisticum officinale) je v našich krajích pravděpodobně jednou z nejmohutnějších „bylinek“. Pochází z Přední Asie, ve střední Evropě se mu ale výborně daří a pěstuje se zde už od 8. století.
Rostlina libečku je mohutná, vyhovuje jí vlhčí stanoviště s výživnou půdou, dobře snáší i polostín. Vzhledem k svojí mohutnosti stačí na zahradě jediný exemplář vysazený někde v rohu, v polostínu, kde prospívá několik let bez zvláštní péče a ochrany. Květní stonky nepochybně přispívají k okrase zahrady, chcete-li ovšem získat větší množství listů, květenství před rozkvětem odstraňte. Jakmile na podzim stonky zatáhnou a zaschnou, je třeba je odříznout.
Libeček vyséváme přímo na záhon, semena zpočátku pomalu klíčí, proto doporučujeme vysévat se značkovací plodinou (např. salátem).
Jako bylinka se nejčastěji využívají mladé čerstvé listy libečku. Jejich chuť je výrazná, podobná celeru s příchutí pepře. Charakteristická vůně připomíná polévkové koření. Mylná je ale představa, že se na jeho výrobě libeček podílí. Jemně nakrájené mladé listy jsou výbornou přísadou do polévek, těsta, sýrů, nádivek, salátů, pomazánek, ale i brambor. Vzhledem k velmi výrazné chuti se doporučuje střídmé dávkování. Pro zimní období si listy zamrazujeme. Nedají se sušit, na rozdíl od petržele, majoránky, dobromysli a dalších bylinek, ztrácejí libečkové listy sušením natolik své aroma, že pro ochucení pokrmů postrádají jakýkoliv význam.
Libečkový čaj je lékařsky uznanou a prodávanou drogou s močopudným účinkem a příznivým působením na zažívání, zejména proti plynatosti. Sušená libečková droga pro získávání čaje však nepochází z listů, nýbrž z podzemních oddenků rostliny. Čaj se nedoporučuje podávat dětem.
TIP: Uvádí se, že pach rozvěšených čerstvých libečkových listů odpuzuje mouchy.