Vánoce jsou obdobím tradic. Každá rodina má tu svou. Když jsme byli malí, měli jsme u nich otevřené oči a někdy, když jsme se zapomněli, i pusu. Když jsme se dostali do puberty, měli jsme chuť je zbořit. A když dospíváme a začínáme pomalu „dozrávat“ (někdo tomu říká stárnout), zjišťujeme, že tradice jsou tím, co nás pevně ukotvuje. Jednomu dělá vánoce rybí polévka, druhému kapustnica s klobásou a dubáky, jinému kuba nebo pupáky.
Chtěl bych se s vámi o jednu naši rodinnou tradici podělit. Není vánoční. Ale je o jídle. A tak trochu i o semínkách.
Dala by sa nazvať „cícer – necícer“.
Nehnevajte sa na mňa, musím prejsť do slovenčiny. Táto úvaha je o mojej babičke. A tá síce hovorila jazykom tvrdým, tak ako sa hovorilo na Myjavsku, ale po slovensky.
Moja babička pochádzala z Košarísk. Je to malá dedinka položená kúsok od moravsko-slovenského pomedzia. Možno si ju niekto spojíte s rodiskom M.R.Štefánika, jedného zo zakladateľov Prvej republiky. Babička s dedkom sa mnohokrát sťahovali – na Podbranč, do Kostolného, na Lubinu, do Kochanoviec. A babička, skvelá kuchárka, všade nasávala tradičné recepty. Jej ťahaná štrudla, ryžová kapusta, alebo slivkové gule sú v mojej chuťovej pamäti nedostižné. Ani nehovoriac o šiškách so šípkovým lekvárom alebo májovkovej omáčke.
Cícerová kaša je ale jedlom, ktoré u mňa vyvoláva Pavlovov reflex iba pri vyslovení jej názvu. Nebolo to jedlo fádne a diétne. Dedko s babičkou sa mäsu a klobáskam, väčšinou z vlastnej výroby, zásadne nevyhýbali. Základom cícerovej kaše síce bol cícer a zemiaky, boli ale bohato poprekladané oškvarenou cibuľkou a údeným. Nebola to príloha, bolo to plnohodnotné jedlo, podávané s domácou kvasenou kapustou čerstvo vytiahnutou z kameninového súdka.
Cícerovú kašu som jedol naposledy pred 20 rokmi. Od tej doby som nemal to základné na jej prípravu – cícer. Až toho roku sa to zmenilo. Mám ho! Pestoval som ho a napestoval dostatok. Nebudem preto sebec, máme ho už v našom e-shope aj pre vás.
Cícer – necícer, som napísal hneď do nadpisu. Náš „cícer“ mal a má, semená ploché, väčšinou štvorhranné. Ten známejší, Cicer arietinum, pestovaný v Stredomorí, Turecku a na Blízkom Východe, má semená guľaté. A ja som si dlho myslel, že náš „cícer“ je iba iná morfologická forma tej istej plodiny.
Ale chybička. Náš cícer je „necícer“ - je to hrachor, botanicky Lathyrus sativus – hrachor siaty, hrachor setý. Len na Slovensku sa označenie cícer vžilo. Až tak, že Čachtičanom, kde sa tradične pestuje, susedia hovorili „cíceráci“.
A zpátky do popisné, české zahrádkářské reality.
Rostliny hrachoru rostou keříčkovitě, podobně jaké hrách. Mají úponky a tím i schopnost přichytit se k opoře. Listy jsou úzké a čárkovité, květy bílo modré, motýlokvěté.
Plodem je plochý lusk na vrchní straně se dvěmi švy. Semeno je hranaté, ploché, zelenavé až bělavé. V lusku bývá 3 - 5 semen.
Tato nenáročná luskovina je odolná k suchu a je vhodná i do chudších, písčitých půd. Hrachor má rád slunce a zastínění mu nesvědčí. Semena vysévejte přímo na záhon v dubnu až v květnu, sklízejte v červenci až v srpnu.
Rostlina obsahuje na kořenech symbiotické hlízkové bakterie, které jsou schopny vázat vzdušný dusík.
Semena hrachoru obsahují oxalyldiaminopropionovou kyselinu, která je při dlouhodobé konzumaci pro organismus škodlivá. Způsobuje nervodegenerativní syndrom zvaný lathyrismus, projevující se ochrnutím dolních končetin. Vyskytoval se v Africe a Asii, kde byl hrachor za suchých let hlavním zdrojem potravy po dobu několika měsíců.
Při běžné konzumaci jsou semena neškodná. I tak je lépe na noc je namočit a vodu před vařením slít, čím obsah oxalyldiaminopropionové kyseliny podstatně snížíte.
A ešte k tej cícerovej kaši – zoženiem recept od mamy a tiet, naučím sa ju variť. Oproti vám, ktoré ste ju nechutnali mám výhodu - viem ako chutí. Ako má chutiť. A snáď sa dostanem aj k starej, rukou písanej babičkinej kuchárskej knihe. Prvé recepty sú ešte od lekcií pána učiteľa Krkoša na Košariskách. A potom pribúdali ďalšie a ďalšie. To bola ešte tá krásna doba, kedy ste všetko nenašli na internete. Doba, kedy ste museli otvoriť tú „múdru knihu“.
Váš Peter Gajdoštin
